 | |
Máme koťata |
Vítejte na stránkách Chovatelské stanice ze Sovína |
 |
| Jak jsem sem dostala k chovu koček?
Kočky mám ráda odjakživa, už jako malé dítě jsem každé vánoce chtěla kotě.
Několik jich i bylo. O prázdninách obvykle skončili (kočky i kocouři) u babičky
na vesnici. Tam si svobody užili víc než v našem městském bytě a tak tam i
zůstali. Až po svadbě se to změnilo, s manžem jsme se shodli na tom že kočičky
ano. Vybrali jsme si v te době (1990) u nás ještě celkem neznámé plemeno,
sibiřskou kočku. Kocourek Gorby ani kočička Barunka sice nebyli výstavní, pro
nás se však stali nejhezčími na světě. Jak šel čas, kocour Gorby nás dlouhém a
hezkém soužití bohužel navždy opustil. Tak jsem se začala na výstavách opět po
sibiřkách rozhlížet. Zjistila jsem, že kočičí máma našich kočkounů paní Reslová z
Prahy už po výstavách nejezdí. Až na mezinárodní výstavě v Brně jsem našla klec
plnou sibiřáčků. Několikrát jsem se k nim vrátila a popovídala si. Jak s koťaty
tak s majiteli. Tak jsem se seznámila s manželi Kaněrovými z Roztok u Prahy. A
tak k nám do rodiny přibyla kočička Dorotka z Tichého údolí. Všechny nás doma
,,zmákla" a začala doma šéfovat. Na jedné z návštěv v Roztokách si nás adopovala
puntikatá Igorka. Od té doby naše smečka doznala jistých změn, bohuže již nemáme
Barunku. Ale naše rodinka sibiřáčků v současné době číta 4 kočičky a 2 kocourky, kde posledním přírustkem je koťatko Cara.
|